O Střýbrňočce

Za dávných časů, pokrývaly Karvinou a její okolí hluboké lesy. Teprve mnohem později, byly lesy místy vymýceny a půda zúrodňována robotujícím lidem. Lid na panském dřel od východu do západu slunce a potil pot i krev pro svého pána, poháněn jeho nelidskými dráby. Pánům i jejich sluhům nejednou oplácel zlé zlým, syn janovického fojta Šebesty, zbojník Ondráš, pán Lysé hory.

Jednou se Ondráš se svými chlapci vracel z úspěšné výpravy do rájeckého zámku. Každý ze zbojníků nesl na zádech těžký vak. Jeden nesl peníze, druhý plátno, třetí vlnu, čtvrtý lahůdky z hraběcí spižírny. Když šťastně unikli svým pronásledovatelům, zastavili se zbojníci k odpočinku na kraji Karvinského lesa u studánky s chutnou vodou. Všichni usedli do trávy, kromě Ondráše. Ten zamířil k lidem, robotujícím na panském, pozdravil a srdečně je zval, aby s nimi posvačili.

Prostý lid se s Ondrášem vítal. Muži mu tiskli ruce, ženy se na něho usmívaly. Pojďte, přinesli jsme Vám svačinu, přímo z hraběcí kuchyně a vedl je ke studánce, kde už Ondrášovi druzi krájeli hrubé krajíce bílého chleba a řezali kusy libě vonící slaniny. Hladoví robotníci zapíjeli pokrm tokajským vínem z hraběcího sklepa. Po jídle se s nimi Ondráš podělil i o část svého lupu. Spravedlivě naměřil ženám plátno od buku k buku. Každému napočítal stejně tolarů. Zbytek peněz ukryl ve studánce pro potřebný lid. Sytí lidé se spokojeně usmívali a vděčně se s Ondrášem loučili. Jen si vše dobře ukryjte, aby vám to drábi nepobrali. Nejlépe tady v lese, radili zbojníci na rozloučenou. Lidi se vraceli na panské a Ondráš se svými chlapci k Beskydám.

Studánce se od těch dob říkalo Střybrňočka, protože se její dno lesklo Ondrášovými tolary. Studánka se nacházela v Karvinském lese, mezi šachtou 1. Máj - Barbora a Úzetkou v Karviné - Doly.