O Pusteckém a Pepíkovi

Pepíkovi zabilo otce v dole. Táta denně fáral s kamarády do dolu, ale jednou se nevrátil domů. Od stropu se uvolnil veliký balvan a nešťastníka zabil. Když ho kamarádi pod závalem našli, byl už mrtev.

Když tátu chovali na karvinském krchově, bylo Pepíkovi 13 let. Smutně stát u otcova hrobu. Dobře věděl, že teď rodinu čeká hlad a bída. Matka byla statečná a nezalekla se. Denně jezdila s Pepou na haldu pro opuku a po večer vysedávala s jehlou v ruce. Při svíčce šila sousedkám zástěry a prádlo jen aby uživila svou početnou rodinu. Byla to práce nelehká. Na chalupě ležel dluh a žid hrozil, že když nebude moci vdova řádně zaplatit splátky, že ji z chalupy vyžene a prodá jinému. Co mohla matka dělat víc, aby rodině neprodali střechu nad hlavou? Pepík slýchal, jak matka často v noci bezmocně pláče. Bylo nad její síly nasytit rodinu a splácet dluh. V jedné smutné chvíli Pepík prohlásil, že je mu už skoro 14 let, že půjde na šachtu a začne vydělávat. Matka se usmála a pohladila ho.

Krátce nato, byl Pepík přijat do dolu. Revírník ho přidělil jednomu starému zkušenému havíři. Ten měl chlapce vyučit havířskému řemeslu. Pepík mu dělal folovače. Nakládal velkou lopatou uhlí do táček a vozil je na vyznačené místo.Tam uhlí vysypal a vracel se pro nové. Na dlaních se mu vytvořily krvavé puchýře, moc ho bolely. Také bolest v zádech nepolevovala, to jak vozil plně naložené táčky. Pepík potají plakával bolestí, bál se, aby se mu kamarádi nesmáli. I starý havíř pozoroval slzy a smutek v Pepíkových očích, ale byl dobrák, nikdy se nikomu nesmál. Pepíkovi domlouval: " Zvykneš si na těžkou hornickou práci, všechno chce svůj čas. Jsi havíř, rozumíš, ti nebrečí. Na chvíli si odpočiň a pak znovu do práce." Odvozil pak za Pepu několik táček, měl chlapce rád. Za měsíc, když bral Pepík první výplatu, byl hrdý na to, že může být rodině užitečný. Havířskou práci si pak oblíbil stejně jako jeho otec. Přivykl už rytmu práce a i když se někdy zdálo, že je se silami u konce, vzpomněl si na dluh, zaťal zuby a pracoval dál. Jednoho dne se mu udělalo špatně. Pocítil závrať, před očima se mu točila rudá kola a v hlavě, jako by mu někdo bušil kladivem. Když si postěžoval svému předákovi, ten ho poslal k výtahu. Pepík vzal kahanec a šel co noha nohu mine. Z místa, kde pracoval, to byl pěkný kus cesty. Mám dost času, myslel si Pepík, třeba mě nevolnost přejde, jenže opak byl pravdou. Obléval ho studený pot, naskakovala mu husí kůže a srdce mu tepalo jako po vysilujícím maratónu. Zatemnělo se mu v očích , proto se opřel o stojku. V myšlenkách dlel doma. Máma mu už jistě chystá večeři a sourozenci dávno spí. Po chvíli sáhl Pepík na místo, kde si před chvíli postavil kahan, ale vidí, že už nesvítí. Pepa jde tmou pomalu vpřed, pravou rukou osahává stojky a hledá ve tmě cestu. Ruch práce zůstal někde za ním. Obklopuje ho jen černá tma a černé ticho. Zato v mozku mu zvoní jako na poplach. Pepík minul starý překop, rukou matně zavadil o kříž. "Pane Bože, plyn!" Pepy se zmocnila panika. Najednou div. Z boční chodby daleko vpředu uviděl světýlko.

Někdo tam šel a Pepík pospíchal za ním. Bylo to divné světýlko, když Pepík odpočíval, i to světlo čekalo, až se opět vzchopí. Když tak Pepík chvíli za světlem chodil, poznal, že zabloudil. I světlo se najednou ztratilo. "Maminko, já se bojím," plakal Pepík. Někdo s ním lehce zatřásl, Pepík otevřel oči. Před ním stál horník v hornickém kroji s dlouho šedivou bradou. V levé ruce držel zlatý kahan v pravé stříbrný kylof. Na svátečním hornickém kroji se blýskaly zlaté knoflíky a čepice byla zdobená peřím. "Zdař Bůh, pane Pustecký", vzrušeně zavolal Pepík. "Poznal jsi mě, chlapče, neboj se. Schválně jsem tě vylákal, abych se ti odměnil za lásku, kterou chováš k matce, sourozencům a šachtě. A teď pojď, líbíš se mi."

Pustecký šel vpředu a Pepík za ním. Docela zapomněl na své zdravotní potíže. Míjeli pusté překopy a překračovali povalené stojky. Čím déle šli, tím víc ustupovala tma a kolem dokola se rozlévala podivná záře. Uhlí už zde nebylo, všude kam oko pohlédlo bylo zlato a stříbro. Lesk těchto kovů znásoboval ještě odlesk hornických kahanů, jichž zde bylo veliké množství zavěšeno u stropu. Z hlubin tohoto fantastického místa zněl rytmus práce: "Slyšíš?" ptal se Pustecký Pepy. "Tady se pilně pracuje. Všichni ti, kteří v dolech zahynuli při různých neštěstích a katastrofách, zde pracují. Oni zahynuli jen pro vás, lidi nahoře, ale tady pro nás ne. Pověz o tom kamarádům nahoře, povíš? Také jim pověz, že zde nikdo necítí únavu a že my zde dole bdíme, aby se vám nahoře nic nestalo a stane-li se, spěcháme vám na pomoc. Jsme přátelé všech, kdo mají rádi své šachty. Řekni lidem nahoře, ať jsou k sobě přátelští, ať jsou si bratry. Vyřídíš to Pepíku?" "To víte, že jim to povím." "Dobře, věřím ti, teď už půjdeš k svým. Buď stále tak hodný, miluj svou matku i svou práci. Nikdy o nich nezapomínej a tady máš ode mne dárek. Není veliký, ale stačí matce i tobě na dlouho." S tím podal Pustecký Pepíkovi hrudku zlata, velkou jako pěst. "Dej ho matce, ona to prodá, zaplatí dluh na chalupě a ty mi do dolu víc nechoď, jsi ještě mladý na tak těžkou práci. Až dorosteš a budeš mít víc síly, pak se vrať do dolu, rozumíš?" "Rozumím a za všechno vám moc děkuji." Pustecký vyvedl Pepíka až na známá místa. "Slyšíš jak tvoji kamarádi pilně pracují? Nezapomeň jim vyřídit můj vzkaz" a Pustecký zmizel, jak se objevil. Náhle spatřil Pepík svého předáka a ten se udiveně ptal : "Kdes byl, Pepo, tak dlouho?" "Dlouho? Vždyť jsem jen chvíli chodil s Pusteckým po dole." "Kristepane! Celý den jsi s ním chodil?. Už týden tě hledáme, už jsem si myslel že nadarmo. Tvá matka si doma rve vlasy z hlavy." "Však tady mámě něco nesu," řekl Pepík. "Dal mi to Pustecký." A Pepík ukázal havířům hrudku zlata. "Opravdické zlato, dobrý je ten Pustecký," uznale pokyvovali havíři hlavami. "Povídej nám Pepo o něm" a Pepa se nenechal prosit. Věrně jim vyprávěl vše, co jim Pustecký vzkázal. Plnil tak svůj slib. Kamarádi poslouchali, ani nedutali. Po šichtě spěchal Pepík domů k mámě. Nelze vypovědět slovy radost matky, které se vrátil ztracený syn. Jeho návrat ji těšil víc, něž zlato, které přinesl.

Od těch dob se jejich život změnil. Matka zlato prodala, vyplatila chalupu a ještě zbylo na Pepíkova studia. Do dolu se vrátil jako báňský inženýr. Až do staroby pracoval na šachtě, kde kdysi pracoval jeho otec a kde kdysi začínal i on sám. Na Pusteckého vzpomínal rád a s vděčností, toužil po tom, aby se s ním mohl ještě jednou v životě setkat, ale to se už nikdy nestalo.