Jak Pustecký pomohl Franckovi

Tato stará havířská pověst se prý kdysi dávno udála na karvinské šachtě" Františce". Staří havíři ji slýchávali už od svých otců. Ti tehdy ještě neznali výtah. Lezli dolů i nahoru po žebřících a vytěžené uhlí táhli nahoru pomocí dřevěných vrtáků.

V té době pracoval na šachtě Francek. Se svou početnou rodinou bydlel ve staré chajdě. Musel se ohánět neboť měl dětí jako smetí. Nikdy nebylo u nich nazbyt, spíš bylo víc hladu. Ale nikdy nebylo tak aby se nedalo vydržet. Jednou, jako by se proti Franckovi všechno spiklo. Nic se mu nedařilo, ani v práci ani doma. Výplata byla malá, hlad se hlásil.

Tehdy se v dole u Francka objevil Pustecký, v revírnickém. "Zdař Bůh" pozdravil "Dej Bože" odpověděl mu Francek a otřel si rukávem zpocené čelo. Hned poznal s kým má tu čest a proto se na Pusteckého díval s úctou a očekáváním. "Sedni si na chvilku" řekl mu Pustecký "a během svačinky mi řekni něco o své rodině". Francek mu všechno po pravdě vypověděl jakou má v poslední době smůlu, jak se nadře a přesto nevydělá. Zmínil se i o tom, jak se doma tlačí hlad a bída. Není na chleba a tak si vaříme bob ve slané vodě. Během řeči vytáhl pytlík a nabídl Pusteckému bob k ochutnání. "Vezmi a ochutnej, to mám svačinu místo chleba, ten už jsme dávno neviděli". Pustecký okusil pár zrnek bobu. Snědl je s chutí a řekl: "Když je hlad, je i bob dobrý". "No jen jez, jestli ti tak chutná, bratrsky se rozdělíme", řekl Francek a tak spolu mlčky žvýkali boby. Pak se znovu ozval Pustecký. "Je mi tě líto Francku, i tvé rodiny. Těžce pracuješ a přesto málo vyděláváš. Proto ti zítra pomohu. Jen na svačinu přines opět hrst toho bobu, moc mi chutnal". Na to Pustecký zmizel a nechal Francka jeho práci a myšlenkám. Příštího rána nastala ve Franckově životě změna. Každý den mu pomáhal v jeho práci sám Pustecký se svými pomocníky. Uhlí se jen sypalo a bylo ho tolik, že jej nestačil odvážet. Den před výplatou, řekl Pustecký Franckovi: "Zítra ráno si jdi pro výplatu a přines ji sebou, dáš mi snad taky něco za námahu".

V den výplaty nemohl Francek věřit svým očím. Dostal tolik peněz, že jich byla plná čepice. A tu teď nesl do dolu. Když ho Pustecký viděl, řekl: "Tak teď Francku děl": A Francek poctivě dělil. "Jeden ty, jeden já" a i ten poslední přidal na Pusteckého hromádku. "Ty jsi víc dělal a proto ten poslední patří tobě. " " No ale ty máš víc dětí" řekl Pustecký. " To nevadí" odporoval mu Francek, "jen ber, tak je to spravedlivé". "Jsi dobrý kamarád Francku, líbíš se mi, nejsi lakotný a proto si ty peníze můžeš nechat všechny" a Pustecký vysypal i své tolary do Franckovi čepice. I ten poslední penízek mu strčil do ruky s poznámkou : "Ten poslední tolar má čarovnou moc, chovej ho proto jako oko v hlavě. Když na vás dolehne bída, nebo když budeš chtít někomu pomoci, polož ten tolar na svou pravou dlaň, mysli na obnos, který potřebuješ a vyslov toto zaklínadlo : "Ty jsi můj stříbrný tolárek, dej mi tolik peněz jako dárek": A tolárek ti vyplní každé rozumné přání. Ale běda Francku, kdyby ses chtěl obohatit, tehdy pozbude tolárek svou čarovnou moc." Po tom varování Pustecký zmizel Franckovi z očí a Francek volal své díky už jen temné štole.

Už nikdy se Pustecký Franckovi neukázal a ten na něho vděčně vzpomínal. Od těch dob se jemu a jeho rodině vedlo lépe. Francek čarovný tolárek opatroval a nikdy nezneužil jeho čarovné moci. Svým kamarádům havířům pomáhal v nouzi jen ze svého, řka při tom, že jim to posílá Pustecký. Dobré a obětavé kamarádské vztahy platí nad zlato podnes. Škoda jen, že těch kladů lidské povahy je dnes málo jako šafránu.